Lavinovou problematikou se zde budeme zabývat jen v základních obrysech. Na konci najdete seznam užitečné literatury pro ty z vás, kteří by se chtěli o tématu dozvědět více. Je zřejmé, že žádnou z níže zmíněných dovedností nezískáme pouze přečtením této kapitoly. Je třeba se problematikou zabývat, s kamarády pravidelně trénovat jak záchranu, tak i čtení a interpretaci sněhových profilů. Tento článek vznikl ve spolupráci s APUL (Asociace profesionálních učitelů lyžování), na textech pracoval i ambasador Endorphin Republic horský vůdce UIAGM Pepa Milfait. Pokud pro vás je tento text užitečný, podpořit instruktory APUL můžete zde.

Dříve než se vydáme za hranice bezpečné sjezdové tratě, musíme se seznámit se základním vybavením, které slouží hlavně k záchraně v případě lavinové nehody. Nezbytnou součástí lavinové výbavy je lavinový vyhledávač, sonda a lopata a také lavinový batoh s airbagem.

1) Lavinový vyhledávač

V současné době existuje celá řada vyhledávačů. Ty se většinou liší počtem funkcí.  Nejdůležitější je umět s vyhledávačem správně pracovat, tedy hledat. Žádný vyhledávač nefunguje samostatně a jenom ten, kdo zná svůj vyhledávač a pravidelně s ním trénuje, dokáže správně vyhledávat v krizové situaci.

Lavinové vyhledávače fungují jako přijímače i vysílače na vlnové frekvenci 457 KHz po celém světě. Mezi vyhledáváním (přijímáním signálu) a vysíláním lze dle potřeby přepínat. Moderní „pípáky“ jsou vybaveny hned třemi anténami a dokážou určit počet zasypaných osob v laviništi. Mezi důležité funkce patří možnost označit nalezeného zasypaného, tzv. „mark“. Označená osoba již dále nebude klamat zachránce a komplikovat tak hledání dalších zasypaných osob.

Vyhledávač je nutné před každým použitím zkontrolovat a vyzkoušet jak ve vyhledávacím, tak i vysílacím módu. Nesmíme zapomenout u svých vyhledávačů pravidelně aktualizovat software (dle pokynů výrobce, minimálně 1x za 5 let) a často měnit baterie. Nepoužívejte dobíjecí baterie a vyměňte je vždy, pokud je na vašem přístroji hodnota menší než cca 40%.

Dodržujte alespoň 3 m rozestupy ve skupině. Vedoucí skupiny přepne svůj vyhledávač do vysílacího módu, zapíchne hůlku ve vzdálenosti zhruba 1 m od svého těla. Poté požádá ostatní, aby přepnuli své „pípáky“ do vyhledávacího módu a jeden po druhém zkusí zachytit signál vedoucího skupiny u zapíchnuté hůlky na 1 m. Nikdy nepřikládejte pípák přímo k dalšímu pípáku a rovněž si dávejte pozor, aby byl umístěn v dostatečné vzdálenosti od mobilních zařízení a dalších kovových součástek. Následuje přepnutí do vysílacího módu, zatímco vedoucí skupiny přepne do vyhledávání a zkontroluje všem, že jejich vyhledávač vysílá. Nakonec se zařazuje do čela skupiny a přepíná svůj stroj rovněž do vysílacího módu a túra může začít.

Při výběru lopaty je dobré dbát na kvalitní zpracování – lopata musí být dostatečně odolná, aby například nepraskla při záchranné akci. Plastové lopaty jsou dnes plně nahrazeny lopatami vyrobenými z hliníkových slitin. Kromě tvaru listu je důležité si i vyzkoušet, jak vám rukojeť lopaty sedí. Ostrá hrana listu je nezbytná, aby bylo možné lopatu zašlápnout i do lavinou utemovaného sněhu. Menší listy sice představují menší energetickou náročnost při používání, na druhou stranu jsou méně efektivní než lopaty s většími listy. Sníh přirozeně lépe drží ve vypouklých tvarech listu. Volba délky rukojeti opět závisí na uživateli - kratší rukojeť má sice nižší hmotnost, nemá však takovou „páku“. Výběr lopaty ani sondy není dobré podceňovat. Je nutné si materiál vyzkoušet tak, aby v případě potřeby vše fungovalo tak, jak má, vždyť může jít často o život kamaráda.

3) Sonda

Základní trojici vybavení doplníme sondou. Sonda se skládá z lehkých slitinových nebo karbonových segmentů. Segmenty jsou spojeny ocelovým lankem, celková délka bývá obvykle 2-3 m.

U sondy je hlavní požadavek to, aby byla lehce a rychle sestavitelná, důležitá je pevnost a tuhost. Ostrý hrot pomůže snadno proniknout i vrstvou ledu.

Sondu používáme při sněhovém profilování a především se používá k přesnému dohledání zasypaného. V posledních letech se stále častěji objevují i sondy s integrovaným přijímačem, které umožňují přesně lokalizovat zasypaného do vzdálenosti až 2 m.

4) Lavinový batoh

Princip lavinových batohů je založen na tzv. inverzní segregaci. V praxi to znamená, že během pádu laviny dochází k velikostnímu třídění jednotlivých zrn. Čím větší částice, tím větší je pravděpodobnost, že zůstane na povrchu. Zkuste si někdy zatřást mísou strouhanky. A tento fyzikální jev nepochybně zaznamenáte. Úkolem lavinového batohu je udělat z osoby co největší částici, aby zůstala na povrchu. Zatažením za rukojeť, která je umístěná na ramenním popruhu, dojde k nafouknutí airbagu během několika vteřin. Váš objem se tím zvětší zhruba 1,5krát. Ochranné vaky se od různých výrobců mohou lišit svým tvarem a je důležité dbát na to, aby vám airbag udržoval hlavu a horní část těla nad povrchem laviny.

Rozlišujeme 2 základní typy systémů lavinových batohů. První systém nafukuje ochranný vak plynem z tlakové lahve, druhý systém má zabudovaný elektrický (baterka) turboventilátor, který nasává vzduch z atmosféry. Turboventilátor prošel v posledních letech vývojem a stal se tak spolehlivějším a lehčím než předtím. Jeho výhoda spočívá v možnosti opakovaného použití. Rovněž je vhodnější pro cestování letadlem. Při výběru batohu je mimo jiné důležité vyzkoušet, zda se nám ostatní záchranná vybavení (sonda, lopata, lékárna) do batohu vejdou.

Všichni doufáme, že lavinové vybavení nebudeme muset nikdy použít. Nicméně je nezbytné se na tuto situaci připravovat a poctivě se svým vybavením trénovat. Protože „kamarádská pomoc“ je při nehodách naprosto klíčová a o přežití v lavině rozhodují doslova první minuty. Šance zasypaného rapidně klesá po prvních 15 minutách.

Pokud se dostaneme do laviny, jen velmi vzácně se nám podaří se z takovéto situace dostat svépomocí. Je nutné aktivovat lavinový batoh (pokud ho máte), snažit se udržet na povrchu laviny a zbavit se hůlek (pro sjezd ve volném terénu nikdy nepoužíváme poutka). Obecně se doporučuje skrčit kolena před hrudník a udržet ruce pevně před obličejem tak, aby se mohla vytvořit vzduchová kapsa (kdo někdy v lavině byl, tak ví, že je tento postup téměř nemožný). Po zasypání je žádoucí zůstat co nejvíce v klidu, plynule dýchat a doufat, že kamarádi trénovali s pípákem a lopatou.

Při lavinové nehodě jde vždy o čas. Samozřejmě je zásadní vyhrabat zasypaného co nejdříve. Dejme si však pozor na zbytečnou paniku a chaos. Je třeba určit vedoucího záchranné akce. Pokud ve skupině není nikdo zkušenější než my sami, nebojme se chopit velení. Vždy postupujme systematicky, s chladnou hlavou a rozdělme úkoly. Pokyny musí být zcela jasné! Musíme určit KDO a CO bude dělat.

*Pro přistání vrtulníku potřebujete rovný prostor, alespoň 25 x 25 m. Pro navigaci vrtulníku při přistání se používá „Y“ postoj. Vrtulník naviguje vždy pouze jeden člen skupiny, ostatní strojí stranou a jistí materiál, aby nemohl vletět do rotoru a poškodit tak vrtulník. Je doporučeno použít lyžařské brýle. K vrtulníku se přibližujte až po zastavení rotoru, nebo na pokyn posádky.

Vyhledávač při zapnutí do režimu „send“ vysílá signál o frekvenci 457 Hz, po přepnutí do režimu „search“ je připraven lokalizovat signál od vyhledáváčů zasypaných. Nejprve je nutné zachytit prvotní signál, pokud to je možné, postupujeme směrem dolů od posledního místa spatření oběti. Pokud je na místě více osob, doporučuje se začít hledat signál v rojnici po spádnici s rozestupy ne většími než 40 - 80 m (dle pokynů konkrétního výrobce). Pokud vyhledává jediná osoba, je třeba chodit napříč laviništěm, dodržovat maximální doporučené mezery a snažit se o zachycení signálu. Po zachycení signálu následuje hrubé vyhledávání. Vyhledávání lze přirovnat k přistávacímu manévru letadla. Pokud je letadlo daleko od letiště, jeho rychlost je veliká a manévrování není tolik přesné. Čím více se blíží k přistávací ploše, tak musí zpomalovat a přistávací koridor se zužuje. Pamatujte si, že letadlo nikdy nemění svůj kurz během přistání! Čím více se blížím k zasypanému, tím více zpomaluji. Přibližně od vzdálenosti 3 m pokračuje v hledání nejzkušenější osoba ze skupiny. Ostatní si připravují materiál na následné sondování a kopání.  Vyhledávající se začíná pohybovat po kolenou a pípák udržuje zhruba 15 cm nad povrchem pro jemné dohledání. Rukou/rukavicí si označí minimální vzdálenostní čtverec (k označení nepoužívám hůlky, ani další kovové předměty). V tento moment mají ostatní již připravené své sondy a lopaty a vrhnou se na sondování. U sondování postupuji dle schématu ve vymezeném čtverci a kolmo na rovinu povrchu s 25 cm odstupy. Kopejte bokem a ze strany, vytvořte „sněhový dopravník“ ve tvaru písmene V.

Jedná se o rychlý a náhlý sesuv sněhu po dráze delší než 50 m. Sesuvy menších rozměrů označujeme jako sněhové splazy. Místo, kde došlo k porušení stability a odtržení laviny, se nazývá místo odtrhu. Dráha, po které se lavina pohybuje, se označuje transportní pásmo a na čele laviny vzniká nános (pásmo nánosu). Většina pozorovaných lavin jsou tzv. deskové laviny s čárovým odtrhem, ale existují i laviny z volného sněhu, pro které je charakteristický bodový odtrh. Již samotným vlivem gravitace má sněhová pokrývka tendenci pohybovat se svahem dolů. K odtrhu laviny dojde v momentě, kdy je napětí na daném místě větší než je pevnost sněhového profilu a když se překoná odpor tření dané sněhové vrstvy.

Počasí se podílí na nestabilitě sněhového profilu, jehož důsledkem pak dochází právě k pádům lavin (více o meteorologických faktorech níže). I když se to mnohdy na první pohled nezdá, sněhová pokrývka má obvykle složitou strukturu skládající se z mnoha vrstev, které se navzájem liší např. druhem a velikostí sněhových krystalů, jejich hustotou, vlhkostí, teplotou či tvrdostí. Měření sněhových profilů má v Evropě dlouhou tradici. V rámci testů stability sněhového profilu se zjišťuje smykové napětí mezi jednotlivými sněhovými vrstvami a hledá se nestabilní kritická vrstva, která není schopna vstřebat zatížení a přenese smykové napětí v rámci sama sebe (jednoduše řečeno – sjede to po ní dolů). Tuto vrstvu si pak můžeme představit jako vrstvu kuličkových ložisek, po které se dávají nadložní bloky za určitých podmínek (např. sklon svahu a zatížení) do pohybu. Někdy může dojít k samovolnému uvolnění laviny díky působení gravitačních sil a poklesu pevnosti sněhového profilu, ale většinou dochází k uvolnění laviny díky dodatečnému zatížení (pád převěje, zvěř, lyžař, turista…).

Velice kvalitní lavinové předpovědi všech alpských zemí jsou již dnes snadno dostupné na internetu, navíc existuje i řada aplikací.

Stupeň lavinového nebezpečí platí obvykle průměrně pro danou oblast (pozor, může se lokálně výrazně lišit). Během lyžování je dobré podmínky sledovat a kontrolovat možné odchylky od předpovědi.

V Evropě rozlišujeme 5 základních stupňů lavinového nebezpečí: nízké (1. stupeň), mírné (2. stupeň), značné (3. stupeň), velké (4. stupeň) a velmi vysoké (5. stupeň).

 Při 3. – 5. lavinovém stupni klesá stabilita sněhového profilu a roste tak pravděpodobnost uvolnění laviny samovolně nebo s velmi nízkým dodatečným zatížením a přibývá nebezpečných míst.

Stupně lavinového nebezpečí

Kromě samotného stupně lavinového nebezpečí je třeba se podívat na podrobnosti dané předpovědi. Předpověď musí být aktuální pro konkrétní oblast a den plánovaného lyžování ve volném terénu. V předpovědi bývají konkrétní informace o expozici, nadmořské výšce, tvaru a typu terénu, sněhovém profilu, testy stability, počasí (aktuální i předchozí) a tendenci vývoje – musíte umět z předpovědi vyčíst, co konkrétně v daný den způsobuje lavinové riziko tak, abyste se dokázali vyhnout potenciálně nebezpečným místům a situacím. Laviny padají i za 1. a 2. stupně. Počet lavinových nehod za 2. stupně je téměř stejně vysoký jako během nejzrádnějšího 3. stupně.

Kromě klasických pěti stupňů můžeme v lavinové předpovědi nalézt i další cenné informace. Představíme si základní doplňkové grafické symboly lavinové předpovědi, které jsou rozděleny do kategorií:

Pokud se budeme ve volném terénu dívat kolem sebe, naučíme se velice rychle rozpoznávat lavinový terén. Například v lesních partiích rozeznáme lavinou dráhu snadno, na rozdíl od mýtin vybudovaných člověkem nemá pravidelný ohraničený geometrický tvar, mají spíše tvar dlouhých pásů. Dráhy většinou kopírují strmé žlaby nebo koryta potoků, v místech opakovaných pádů lavin často chybí stromy.

Základním atributem při plánování sjezdu je sklon svahu. Sklony svahu nad 45° jsou obecně považovány za svahy, které si užijí jen excelentní lyžaři, a není doporučeno tyto svahy navštěvovat bez profesionála (horského vůdce UIAGM, rakouského skiführera, instruktora s CTT). Sklony svahu 30-45° jsou z pohledu nebezpečí pádu laviny nejrizikovější, na druhou stranu se obvykle jedná o ty jezdecky nejvíce zajímavé. Lyžování v těchto terénech plánujte vždy s ohledem na aktuální lavinovou předpověď a dobrou znalost lokálního terénu. Sklony pod 30° jsou charakteristické minimálním výskytem deskových lavin (pozor, rozhodně ne nulovým) a pro méně zkušené lyžaře obvykle příjemné. Rovněž nesmíme zapomínat na terén nad námi - jsou známé i nehody, kdy samovolně uvolněná lavina dojela až na mírný svah, i na zabezpečenou sjezdovku.

Přímo v terénu se konkrétně snažte identifikovat možné terénní pasti. To se často neobejde bez detailní topografické mapy (ještě lepší je však znalost daného terénu bez sněhové pokrývky), protože pasti nemusí být na první pohled zřejmé. Obecně lze říci, abyste si dávali pozor na úzké kuloáry, potoky, terénní prohlubně, stromy, skalní prahy a stěny. Nezanedbatelný vliv na stabilitu sněhového profilu má i tvar terénu – dávejte si pozor například na různé vypouklé tvary, ty jsou díky působícím silám obvykle místem odtržení laviny. Pozor je třeba dávat i na skalnatá místa, kdy jednotlivé skály narušují stabilitu celého svahu a pokud dojde k jeho zatížení, tak se lavina obvykle odtrhne mezi vyčnívajícími body.

Orientace svahu rovněž hraje významnou roli při plánování sjezdu. Žijeme na severní polokouli a z toho vyplývá, že více slunce svítí obecně na jižní svahy. To může mít jak pozitivní, tak negativní vliv na stabilitu svahu. Například v zimních chladných měsících může slunce jižní svahy stabilizovat a učinit je tak bezpečnějšími, zatímco severní svahy zůstávají zakonzervované a riziko uvolnění laviny je zde vyšší. Nevýhodou jižních svahů je, že se na nich mohou objevovat nepříjemné krusty. Na jaře ale sníh na jižních svazích rychle taje, což znamená, že těžkne a může klouzat do údolí ve formě mokrých lavin, někdy i v podobě kompletní základové laviny. V jarním období může tedy severní svah nabídnout bezpečnější podmínky.

Nejdůležitějšími meteorologickými faktory v lavinové problematice jsou srážky, vítr a teplota vzduchu. Bez sněhu by nebylo lavin. Výška sněhu a stabilita sněhového profilu je klíčovým kritériem při určování lavinového nebezpečí.

Vlivem změny teploty a vlhkosti dochází ve sněhovém profilu k přeměně sněhu. V současné době se rozlišují 3 sněhové přeměny. První z nich je bortící přeměna, během níž dochází k rozkladu a spojování původních krystalů. Sněhová pokrývka zmenšuje svůj objem a zpevňuje se. Narušením zpevněné vrstvy může dojít k pádu deskové laviny. Na bortící fázi navazuje fáze výstavby. Při této fázi se tvoří nové druhy sněhu, které jsou tvořeny velkými zrny s malým množstvím kontaktních ploch. Následkem toho jsou tyto vrstvy sněhu nesourodé. Poslední částí je tavící přeměna, k níž dochází při cyklickém střídání teplých a mrazivých období. Zahřátím sněhové pokrývky dochází k odtavení rohů a hran krystalů, čímž dojde k jejich zaoblení. Póry se vyplní vodou a sníží tak přilnavost krystalů. Při dalším zahřátí voda odteče a kapilární síla, která držela krystaly pohromadě, zaniká (na konci cyklu vznikne firn).

Vítr ovlivňuje nejenom padající a čerstvě napadlý sníh, ale i sesedlý sníh. Vytváří nebezpečné převěje a funguje rovněž jako transportní médium sněhu. Vítr vytváří desky, přesouvá a hromadí sníh na závětrné straně a destabilizuje sněhový profil. Při plánování sjezdu potřebujete znát směr větru v posledních dnech a podle toho odhadnout, kde se nachází nestability, kterým se chcete rozhodně vyhnout. Dávejte pozor na nebezpečné závětrné strany.

Rovněž buďte ostražití při velkém oteplení. Při oteplení se zvýší množství vody ve sněhovém profilu a zvýší se hustota, což významně zvyšuje i riziko pádu laviny. Dříve panovalo mínění, že velký rozdíl teplot během nasněžení má pozitivní vliv na stabilitu sněhové pokrývky. Obvykle však tento rozdíl teplot působí negativně, protože podporuje výstavbovou přeměnu a narůstání krystalů, které vytvoří nestabilní vrstvu.

Sněhová pokrývka je tvořena jednotlivými vrstvami sněhu a každá z těchto vrstev se od ostatních liší svými specifickými vlastnostmi (druh krystalů a jejich velikost, průběh teploty, tvrdost, vlhkost a další). Pro nás není důležitá znalost všech těchto vlastností a jakým způsobem tyto odlišnosti vznikají. Pro naše přežití musíme umět vyhodnotit stabilitu sněhového profilu. To nedokážeme pouhým pohledem, ale je potřeba vykopat si profil, a to alespoň do hloubky 1 m. Nejprve si rukou otestuji tvrdost sněhu a vytipuji tak potenciální nestabilní vrstvy. Testy stability používáme pouze k potvrzení naší úvahy.

Pro sněhové profilování je klíčová i volba vhodného místa – sklon a orientace by měly vždy odpovídat svahu, který se chystám sjíždět. Dále bychom si měli pohlídat nadmořskou výšku, pravděpodobné usazování sněhu v daném místě a sklon svahu – testy je ideální provádět na sklonech svahu 30° a větší. Představíme si rychlý kompresní test a rozšířený test. Další možností testování stability sněhového profilu je například klouzavý blok.

Zjednodušený kompresní test (CT) je jednou ze spolehlivých a rychlých variant vhodných pro lavinové začátečníky.

Rozšířený sloupcový test je velice podobný předchozímu testu.  Sloupec ve sněhu má rozměr 30 x 90 cm. Princip zatěžování profilu je však stejný jako v předchozím testu (10x zápěstí, 10x předloktí, 10x celá paže). Objeví-li se podélná prasklina, tak zaznamenáme počet úderů a hloubku dané vrstvy. Rozlišujeme čtyři typy prasklin:

(příklad: ECTP 5 – trhlina se rozšířila již během 5. úderu zápěstím, velmi nebezpečná situace!)

Vyhodnocení rizik

Pro lyžaře představuje největší riziko právě desková lavina uvolněná dodatečným zatížením svahu. Aby mohla vzniknout desková lavina, potřebujeme nestabilní vrstvu o rozloze alespoň 100 m2. Identifikace nestabilní vrstvy ve sněhovém profilu je tedy jednou z nejdůležitějších dovedností pro bezpečnou jízdu v lavinovém terénu. Záleží například na tom, jak hluboko nestabilní vrstva je nebo jaká je její mocnost. Hloubka vrstvy se na svahu může měnit, zvláště v místech, kde je rozmístění sněhu ovlivněno větrem. Dále je potřeba si dávat pozor na terénní pasti – čím blíže k povrchu nestabilní kritická vrstva leží, tím snáze dojde k jejímu narušení dodatečným zatížením (lyžař).

Pro vyhodnocení rizik si položte následující otázky:

Při plánování sjezdu je nutné zvolit správnou taktiku. Kdo pojede první a kdo poslední? Kudy a kam pojedeme (volba trasy, eliminace nebezpečných úseků)? Jaké zvolíte s ohledem na situaci rozestupy? Kde jsou tzv. bezpečné zóny pro zastavení (kde mohu zastavit se skupinou a kde ne)?

Rozestupy při sjezdu jsou nutností. Hromadný start si schovejte na „chinese downhill“. I na bezpečné široké pláni volte minimální rozestup lyžařů 20 m. S přibývajícím sklonem svahu a zvyšujícím se rizikem narůstají i rozestupy. Jízda po jednom je jasnou volbou pro většinu kritických úseků (strmé a úzké svahy, žlaby, traverzy, lavinové svahy + všechny sjezdy „nad čarou“ tabulky vyhodnocení rizik).

Mějte na paměti, že začátek, zastavení i konec jízdy musí být v bezpečné zóně (místa mimo lavinové dráhy, převisy kryté od lavin, vyvýšeniny oproti okolnímu terénu, plošiny schované pod skalními masívy). Měli bychom na sebe jako skupina vidět nebo používat vysílačky!

Důležitý je i náš styl jízdy. Plynulá jízda blízko spádnice na delších širokých lyžích zatíží svah méně než skákané oblouky od kraje ke kraji na úzkých krátkých lyžích. Vyvarujte se traverzu při nájezdu do svahu. Ideální stopa z kopce dolů sice vede blízko spádnice, ale je dobré mít na paměti, že případným pádem rovněž zatížíte svah mnohonásobně víc a můžete způsobit odtrh laviny. Jenom pro představu - při krátkém dynamickém oblouku zatížíte svah zhruba 4-5násobkem své hmotnosti. Pádem až 7násobkem své hmotnosti.

Nepodceňujme varovné signály v terénu, jako jsou výskyty samovolných lavin, prasklin a podezřelých „whuum“ zvuků. Nepodceňujte počasí, jako je mlha, špatná viditelnost nebo dokonce déšť, náhlé oteplení, výrazné sněžení, vítr (nad 50 km/h) a dlouhodobé mrazy. Kritické počasí  je obvykle alarmující a ukazuje nám zdvižený prst, kdy musíme být opatrní a pozorní při plánování sjezdu. Blízkost hřebenů a vrcholových partií jsou vždy považovány za kritická místa.

Často ježděný svah bývá považován za bezpečnější, ale nebuďme ovce a mějme svůj vlastní rozum.

Text o lavinách a bezpečném chování v terénu zpracovali instruktoři a členové APUL - pokud byste chtěl podpořit jejich účast na kongresu INTERSKI, klikni zde

VYBAVENÍ NA FREERIDE A SKIALP NAJDETE ZDE

V Čechách není možné jezdit freeridy na lavinových svazích legálně (všechny lavinové svahy leží v Národním parku, kde je pohyb mimo vyznačené trasy striktně zakázán). Například v Rakousku můžete s klienty do volného terénu pouze podél sjezdovek od úrovně „Instruktor lyžování APUL A“ a vyšší (ve Švýcarsku ISIA card). Pro větší možnost pohybu ve volném terénu v Evropské Unii (EU) s klienty je nutné složit tzv. Common training test (CTT). V roce 2019 začal v celé EU platit tzv. Delegovaný akt. Od roku 2020 je tak možné automatické uznávání instruktorů lyžování napříč EU. Instruktor musí mít absolvované nejvyšší vzdělání ve své zemi (pro Českou republiku se jedná o kvalifikaci „Instruktor lyžování APUL A“) a splnit nejprve rychlostní (Euro Test) a potom bezpečnostní (Euro Security) zkoušku. Obě zkoušky dohromady tvoří právě CTT. Například ve Francii je CTT uznáváno jako pomyslný vrchol instruktorské kariéry, zatímco v Rakousku lze na CTT navázat dalším vzděláním a dodělat si tak jejich licenci „Skiführer“, která ještě více prohlubuje vaše znalosti a rozšiřuje možnosti pohybu ve volném terénu.

Pokud se chcete věnovat freeridingu s klienty naplno, důrazně doporučujeme absolvovat kompletní vzdělávací program UIAGM (Union Internationale des Associations de Guides de Montagnes). Žádný víkendový průvodcovský kurz vám nenahradí potřebné zkušenosti. Nejprve je nutné se jízdě ve volném terénu hodně věnovat, naučit se koukat kolem sebe a potom teprve nabyté zkušenosti předávat dál. Cesta je to dlouhá, ale míra odpovědnosti za bezpečné vedení skupiny ve volném terénu obrovská.