Jsi mistr světa v běhu na lyžích, zdoláváš osmitisícovky, jezdíš na kole, běháš po vrcholcích Jizerských hor – která disciplína je tvou největší srdcovkou, co je tvoje skutečná láska?

Jednoznačně běžky! Vždycky to tak bylo a vždycky to tak bude, to už nezměním. Věkově se teda spíš blížím době, kdy budu moct jezdit už jen na kole, ale zatím do toho stíhám chodit běhat a v létě jezdím na kolečkových lyžích. Udržuje mě má role trenéra, kdy sám musím být v kondici.

Tvoje kempy si kladou za cíl inspirovat účastníky, „aby je běžky bavily a přinášely jim skvělé pocity“ – tedy aby to cítili podobně jako ty?

Ano. A podle ohlasů si myslím, že se nám to daří. Není to jen o zábavě samotné. Jde o to ten sport skutečně ovládnout, prostě ho umět. Teprve pak vás to může bavit. Čím víc vám něco jde, tím lepší z toho můžete mít pocit.

Kromě účastníků kempů a reprezentačních sportovců trénuješ i svou vlastní rodinu?

To rozhodně ne! Má rodina trénuje mě, hlavně moje nervy. Syn Sebastián miluje kolo, hlavně enduro. Je to jeho velký koníček. V zimě snowboard, v létě kolo. V obou případech skáče, jezdí po parcích. Je super, že ho to baví. Ale jako rodiči se na to už hůř dívá, někdy mám fakt strach.

I přesto vnímáš, že je sport pro děti důležitý?

Nesmírně! Jen díky sportu poznáš skutečný diskomfort, naučíš se, co je to disciplína a fair play. Pokud chceš dosáhnout úspěchu nebo jen zlepšení, musíš prostě zamakat. Jinak to nejde. Tyto hodnoty si přinášíš i do dalších oblastí života a v tomhle smyslu je vnímám jako nenahraditelné.

Co znamená sport pro tebe osobně?

Všechno. Sport je můj život. Mám to štěstí, že můj koníček je mé zaměstnání už celou řadu let. Sport je pro mě i způsob trávení volného času. Ale nejsem žádný masochista. Mým cílem není se za každou cenu zničit. Troufnu si říct, že už jsem se nasportoval do zásoby. Když zrovna nejsem v pohybu, nemám žádné výčitky. Bez sportu vydržím klidně i týden (smích).

A nechybí ti závodění?

Já závodím pořád, ačkoli úplně jinak. Už mi nejde o výsledky, ale o zábavu. Slyším na výzvy a rád se nechám vyhecovat. Nedávno jsem například běžel závod Běhej lesy na Vysočině. Místní blatiny mám rád, odtamtud totiž pocházím. Letos jsem taky zvládl jeden závod na lyžích. V Ramsau jsem ujel 30 km. Vyrazil i týmový servisman a další trenér, tak jsem prostě musel jet taky. Celou dobu jsem si říkal, proč to vlastně dělám.

Dočetla jsem se, že na kole jsi zdolal alpské Passo Stelvio a miluješ Tour de France – přesto tvé srdce zůstává tady u nás a tvé nejoblíbenější cyklistické i běžecké trasy vedou Jizerkami. Co je tady a tam ne?

Budu upřímný – nabídku vyjížďky v Alpách bych samozřejmě neodmítl. Ale v Liberci bydlím, a když vyrazím z domu, můžu rovnou stoupat na Bedřichov. Jizerky mám rád hlavně proto, že jsou pestré. Můžu si to namířit rovnou na Ještěd či zvolit rovinatější terén. Na kole můžu jet po silnici nebo vyrazit do terénu. V lese, kolem vody. Je tu skutečně všechno.

Když jdeš běhat, nazuješ si boty už doma a jdeš taky prostě rovnou „za barák“?

To ze všeho nejradši! Běhání je má nejoblíbenější disciplína v tom smyslu, že je časově nenáročná. Prostě stačí se dokopat k tomu si zavázat tkaničky a vypadnout ven. Nejčastěji si dávám kolečko kolem přehrady nebo běžím směr Bedřichov. Ale nejtěžší je prostě začít – to mají společné všechny sporty.

Co tě většinou přiměje začít, co tě donutí jít si zaběhat, například když venku prší a tobě se prostě nechce?

Když se mi nechce, tak prostě nejdu. Sport pro mě dávno už není o odříkání. Když mám chuť, tak jdu. Ale s počasím to nesouvisí. V zimě si rád oběhnu kolečko kolem přehrady a pak se v ní vykoupu – takhle jsem například strávil loňský Štědrý den. Dokonce mám radši chladnější teploty než velká vedra. V létě jsem opravdu vděčný za místní lesy a stín.

Běháš po rovinatém povrchu nebo preferuješ terén?

Rozhodně terén! Běhání po asfaltu si moc neužívám. Je třeba ale přiznat, že velké kopce mě nechávají chladným. Spíš si užívám lehce zvlněný terén a proměnlivou trasu. Běžím zásadně bez hudby, abych mohl vnímat přírodu a okolí. Někdy s sebou beru rodinu. Běháme společně, to už je však jiná sportovní disciplína. Ale i to si užívám.

Když běžíš sám, jde ti tedy o výkon? Měříš si, kolik toho uběhneš?

Mám hodinky, které mi to měří – tak nějak už ze zvyku. Když doběhnu, kouknu se, kolik jsem toho uběhl, ale spíš mě to vlastně nezajímá. Někdy se mrknu, jaké mám tempo a zda mám zrychlit. To mě většinou naštve, už to zkrátka není, co to bývalo.

Kterou část tréninku si nejvíc užíváš – kdy máš pocit, že se ti vyplavuje nejvíc endorfinů?

Myslím, že si nejvíc užívám těch po výkonu. Ale baví mě samozřejmě i samotný běh. Vlastně jsem spokojený, když už vůbec vyběhnu (smích).

Máš nějaký zvyk či rituál, který ti zůstal ze závodní kariéry?

Mám! Mí svěřenci se tomu smějí. Před tréninkem se moc nerozcvičuji, ale protahuji si kyčel, protože mi v ní křupe. Na druhou stranu – stačí, aby ve mně “luplo”, a můžu hned vyrazit!