Když zvládnu těžký trénink, zalije mě pocit blaženosti. Je to pocit, na kterým se člověk stane rychle závislým. Ještě výraznější to je, když jsem spokojený se svým výkonem po závodě.
Asi největší nával endorfinů jsem zažil v roce 2014 na Mistrovství světa v Itálii, kdy se mi ještě jako "mlaďákovi" podařilo zaběhnout 12. místo. V tu chvíli jsem si uvědomil, že mé sny o světovém vítězství nejsou nereálné. To se vyplnilo na Světovém poháru v roce 2018. Běhání v drsné přírodě nic nenahradí, tam se cítím nejvíc svobodně. Nikdy s sebou nemám hudbu jako při běhu na asfaltu. Poslouchám vítr, listí šustí v korunách stromů, slyším zvířata, vlastní dech a kroky. Musím pořád dávat pozor, kam běžím a co mám pod nohama, takže čas letí mnohem rychleji. A vzdálenost zase naskakuje někdy až příliš pomalu. Nejlepší je si to zpestřit novým terénem. Běhat v příliš známém prostředí mě totiž nebaví. Vyrostl jsem v brněnských lesích a místní trasy mám už oběhané snad ze všech stran. Navíc je tam na můj vkus až moc ostružiní.
Založte si Endorphin pas a získejte přístup ke slevám, odměnám a výjimečným službám.