Na román to ještě není. (úsměv) Největším překvapením pro mě byl rozhodně první titul Mistryně Evropy ve 24 hodinovce z Portugalska. Nejdřív jsem si ani nebyla jistá, zda se mám hlásit do elitní kategorie, a nakonec jsem v šílených deštivých a bahnivých podmínkách vydržela nakroužit nejvíc.

Pro mě je to stav, kdy mám pocit, že už nemůžu, ale přinutím se nepolevit a chytnu druhý dech. Většinou to zažívám během noci při 24 hodinovkách, ale taky během maratonů, kdy člověk musí držet ne vždy úplně příjemné tempo se soupeřkami. Když tenhle diskomfort překonám, nohy se rozjedou a cítím se silnější.

Při loňském Mistrovství světa ve 24 hodinovce v italském Finale Ligure jsem si hrábla hodně hluboko. Zhruba v polovině závodu jsem zastavila, byla jsem dehydratovaná z vedra, bolela mě zápěstí tak moc, že jsem skoro neudržela řídítka. Natekla mi chodidla, až jsem musela zout tretry. Jen jsem seděla a brečela vyčerpáním a bezmocí. Nedokázala jsem si v tu chvíli představit, že se ještě posadím na kolo a rozjedu se. Ale protože mám v sobě zakořeněné, že se nevzdávám, a navíc to bylo to světové mistrovství, řekla jsem si, že to ještě zkusím. Na okruhu jsem pak spatřila soupeřku před sebou a to mi vlilo takovou energii do žil, že jsem kroužila až do rána. To, že jsem po závodě nemohla stát, natož chodit, a léčila pak zánět v chodidle, je věc druhá…

Speciální mentální přípravu nemám. Myslím, že to člověk musí mít v sobě nastavené. Pro mě je nejlepší příprava fyzický trénink. Když vím, že jsem odtrénovala vše, co jsem měla, a že jsem nic nezanedbala v přípravě, posílí to i hlavu.

Myslím, že se dokážu soustředit na to, co je potřeba. (úsměv) V práci mi vycházejí vstříc. Můžu celé dopoledne trénovat a až potom jdu do práce. Je pravda, že se všechno točí podle tréninků a závodů a příliš volného času na jiné aktivity nezbývá. Naštěstí mám kolem sebe lidi, kteří mě podporují a mají pochopení.

Spíš si vymýšlím nové a nové výzvy. (smích)

Ze sportovního hlediska asi loňské sjíždění Sněžky na skialpech, kdy jsem na nich stála podruhé v životě. Tady je důležité zmínit, že jsem nelyžař. (smích) A z osobního asi najít vlastní hodnotu a umět ocenit sama sebe.

Kola jsou u nás jako členové rodiny. Zabírají nám půlku obýváku…(smích) Vypíchla bych silničku SCOTT Foil a horská kola SCOTT Spark a SCOTT Scale. A taky nikdy nevyjedu bez helmy. Hodně jsem si oblíbila jezdit s wattmetrem. Když mám přesně od trenéra napsáno, co mám jet, baví mě trénink ještě víc.

Třeba dnes při tréninku, kdy krásně svítilo slunce a potkala jsem v Kunratickém lese stádo muflonů. (úsměv) Na horách se pak celkový pocit štěstí ještě násobí!