Nedávná dubajská studie přišla se zajímavým zjištěním. Podle ní se sportovci, kteří rádi přijímají extrémní výzvy, od těch ostatních povahově příliš neliší. Nejsou z podstaty více zbrklí, impulzivní, vášniví, nepřijímají více rizika. Paradoxně je to spíše naopak. Extrémní sportovci se do svého dobrodružství pouští prý zejména proto, aby získali pocit kontroly nad svým životem.

Když si například představíte horolezce, který se chystá dobýt osmitisícovku, nejde o spontánní výlet. Za jeho „extrémním činem“ jsou stovky hodin přípravy, jeho vybavení musí dokonale fungovat, naplánovaná trasa musí počítat se všemi riziky, oblečení musí umět čelit všem možným živlům. Takže předtím, než se horolezec vydá na cestu do Himaláje, musí k této cestě ujít ještě delší cestu. A jakékoli zkratky jsou absolutně nepřípustné.

Proč se do toho tedy vůbec pouštět? Protože to jednoznačně stojí za to. Největší štěstí totiž zažíváme pomocí kontrastů. Hvězdy zkrátka nejvíc září ve tmě a čím náročnější cesta vede na vrchol, tím krásnější jsou výhledy. Nepotřebujeme vědecké poznatky ani básnické příměry, abychom tyto pocity dokázali pojmenovat. Je to ta horká sprcha po běhání v bouřce, sauna po dlouhém skialpovém přechodu, masáž stehen po celém dni v pedálech. Štěstí chutná nejsladčeji, když je v něm pořádná špetka soli.

„Ráda se kousnu. Nevadí mi špatné počasí, mráz, před dvěma roky jsme ve Švýcarsku s kamarády na skialpech vzdorovali při náhlé změně počasí větru tak silnému, že mě kluci drželi za batoh, abych neulétla, a do bivaku jsme lezli po břiše a za pomocí cepínů“, vypráví s úsměvem horolezkyně, skialpinistka a moderátorka Lucie Výborná.“ Skialpy otužují tělo i mysl, ale musíte vědět, kam jdete, s kým, jaké jsou podmínky, jak pracovat s lavinovou výbavou. Lehkomyslní totiž nebývají dlouho naživu,“ doplňuje Lucie a tím bodře shrnuje zmiňované hodnoty, které získáme s přijetím výzvy: štěstí z překonaného utrpení, hrdost na sebe sama a pocit kontroly nad svou cestou životem.

Tak vezměte otěže (řidítka, hůlky, lana) do vlastních rukou a vydejte se daleko za hranice své komfortní zóny. Cesta bude delší, za to však méně pohodlná, nebude to zkratka, ale přitom pořádná objížďka. Proč si ale nepobýt déle v tom, co náš život dělá skutečnějším, intenzivnějším, hmatatelnějším? „Nechci pokořit všechny hory světa. To já se kořím před horami. Při lezení vnímám prostor kolem sebe. Cítím vítr, paprsky slunce, žasnu nad krásou skalních linií. Mrznou mi prsty, bije mi srdce, horká radost mi koluje v žilách. S každým pohybem jsem víc a víc naživu,“ popisuje s pokorou Lucie. A kdy jste nejvíc naživu vy?